Manažerská kariéra mi dala jistotu. Odvaha mi dala svobodu. A ta svoboda změnila všechno.
Dnes s vámi chci sdílet, kam mě dovedla odvaha jít za svými sny. Změnila jsem osobní i profesní život, a to po 40+. Ano, i já jsem prošla manažerskou cestou, ale motiv odejít byl jiný než vyhoření. Naopak, byla jsem plná síly dělat věci po svém. Navíc se manažerská role už nedala skloubit s mým studiem, kterému jsem dala prioritu. Tak jsem si řekla, že už je čas na změnu. V osobním životě to nicméně tak “easy” nebylo. Ale byl to další cíl 🏁, za kterým jsem mílovými krůčky šla. Jednoduše jsem se rozhodla být šťastná, a šla si pro to. Byla to dlouhá cesta. Nevěděla jsem, kam přesně dojdu, ale postupně jsem pochopila, že klíč vede skrze mě, mé zkušenosti, hodnoty a vnitřní sílu. A ta vnitřní síla byla potřeba posílit. Tradaaa? Povedlo se na 100 %. Moje sny se mi splnily. Do puntíku. Dnes vím, že můžu inspirovat, vést k cílům, a přitom zůstat lidská, opravdová a přirozená. Každá změna může vést k něčemu lepšímu. Jediné, co nás často brzdí, je strach. Pokud cítíte, že tlak, který je na vás vyvíjen, je už mimo vaši zónu snesitelnosti, zastavte se a zeptejte se sami sebe: „Co opravdu chci”? Napište si cíl.Stanovte si termín. (klidně dejte nějaký životní milník)A jděte po něm. A pokud jste v toxickém vztahu, ať už pracovním nebo osobním, mějte odvahu odejít. Uzdravte sebe, a překvapivě tím uzdravíte i své okolí. Život je příliš krátký na čekání, že „oni se změní“. A kdo ví? Možná se vám otevřou nové dveře stejně jako mně, i mým klientkám a klientům, kteří došli do cíle – k vnitřní síle čelit strachu a konečně se rozhodnout! Odvaha je klíč. A začít můžete dnes. Víte, jak to je. Zodpovědnost za svůj život máte jen vy! Třeba na vás také čeká Paříž s novým a snovým mužem …, nebo nová práce postavená na vašich hodnotách. Kdo čeká a chtěl by se hnout z místa? Napište mi. Co vás přesně brzdí? Děti? Děti nejsou na prvním místě, a při hlubším zamyšlení a společné cestě, se k tomuto názoru vnitřně dostaneme. A nebude to o žádné sobeckosti vůči nim. Bude to přesně naopak. Nenechte se zastavit strachem a žijte naplněny život. Jde lítat na ☁️ i po 40+.
Reflektivní rozhovor jako cesta z konfliktu ve sborovně
Představte si situaci: Učitelka na druhém stupni cítí, že vztahy mezi kolegyněmi jsou dlouhodobě napjaté. Do práce se netěší a ví, že kolegyně budou opět čekat na jakékoliv malé zaškobrtnutí, aby vzniklo dusno. Atmosféra je špatná, lidé se vyhýbají společným aktivitám a spolupráce, která je pro školu klíčová, slábne. Proč nestačí „to prostě vyřešit“: V takových situacích je obvyklé sáhnout po rychlých řešeních: Udělat poradu a „vyříkat si to“, svolat jednotlivce, aby byli tolerantnější nebo to prostě přejít, protože „na to není čas“. Jenže právě ve školním prostředí, kde je spolupráce a klima týmu zásadní pro děti, tyto cesty většinou selhávají. Konflikt se buď schová pod koberec, nebo naopak vybuchne ještě silněji. Jak pomáhá reflektivní rozhovor: Reflektivní rozhovor přináší do takových situací jiný přístup: Není o radách nebo moralizování, je o zrcadlení toho, co člověk říká, a o vedení k hlubšímu pochopení. Učitelka, která přichází do supervize nebo reflektivního rozhovoru, si často poprvé sama nahlas uvědomí, co se v ní vlastně děje. Přestane mluvit jen o kolegyni „která ji nerespektuje“ a začne rozpoznávat vlastní emoce, potřeby a hranice. Jak to vypadá v praxi (case study): Jedna z klientek, dlouholetá učitelka popisovala, že kolegyně na poradách často zpochybňuje její návrhy. Cítila se ponížená a začala ztrácet motivaci spolupracovat. Diskutovali jsme spolu a využívala jsem reflektivní otázky. Právě díky nim a jejich hlavnímu významu zrcadlení a hloubkovému vnímání sebe, se postupně dostala od věty: „Ona mě nerespektuje. “k otázce: „Proč potřebuji, aby mé návrhy byly přijímány? Co to ve mně otevírá?“ Díky prostoru k zastavení a zrcadlení si uvědomila, že nejde jen o kolegyni, ale i o její vlastní nejistotu, zda je „dost dobrá“ po letech praxe. Posun po třech měsících: Po sérii reflektivních rozhovorů už se necítila ohrožená. Dokázala na poradě klidně říct: „Mám jiný pohled, ráda vysvětlím, proč.“ A když kolegyně znovu reagovala kriticky, už to nebylo spouštěčem hádky. Získala vnitřní stabilitu a paradoxně, i atmosféra ve sborovně se postupně uvolnila, protože ostatní viděli, že dokáže reagovat věcně a ne emočně. Proč to funguje?: Reflektivní rozhovor vytváří prostor, kde si člověk: 1. uvědomí vlastní vzorce, místo aby ukazoval prstem jen na druhé, 2. posílí vnitřní jistotu, že zvládne situaci bez výbuchu nebo ústupu, 3. najde vlastní řešení, které opravdu sedí jemu, ne univerzálním radám. Závěr: Ve školství se často říká, že děti jsou odrazem klimatu mezi dospělými. Pokud učitelky a učitelé dokážou zvládat své konflikty vědomě a s respektem, přenáší se to i na žáky. Reflektivní rozhovor je cesta, jak posílit nejen jednotlivce, ale i celý tým, bez direktivních zásahů, ale skrze skutečnou změnu uvnitř.
Když ticho mluví víc než slova
Úvod V komunikaci se často soustředíme na to, co říkáme. Ale stejně důležité je i to, co říkáme beze slov. Ticho, gesta nebo mlčení mohou být někdy hlasitější než dlouhé věty. Příběh z praxePři supervizi jedné manažerky jsme řešily, proč se jí nedaří rozhýbat tým, i když dává jasné pokyny. Vše říkala správně, stručně, srozumitelně, dokonce i s respektem. A přesto cítila, že tým nereaguje.Když jsme situaci detailněji rozebrali, ukázalo se, že problém nebyl v obsahu jejích slov, ale v její řeči těla a v tónu hlasu. Byla unavená, nejistá, a to se přeneslo na lidi. Tým „četl“ její napětí a reagoval spíš na něj než na samotné instrukce. PoučeníKomunikace není jen o tom, co říkáme, ale také jak. Slova tvoří jen část sdělení. To, co nás často „zradí“, je neverbální projev, tón hlasu, držení těla, ticho mezi větami. Pokud působíme nejistě, druhá strana to okamžitě vycítí.
„Toho vyhoď. Nic nepřináší.“
Manažer má dvě možnosti: Zlomit hůl. Hledat potenciál. Já si vybrala to druhé. A tady je proč. Když jsem byla manažerkou, vnímala jsem hodně lidi v týmu a hledala jejich vnitřní příběhy. Mám takový „laser na lidi“ , čtu v jejich činech, reakcích, tichu i pasivitě. Měla jsem introverty, extroverty… lidi aktivní, až proaktivní, takové ty, co si udělali práci do výše svého platu a také ty, co jen přežívali. Snažili se být neviditelní. Jako jeden… říkejme mu Pepa. Pepa tam byl dlouho. Byl v jiném týmu a já ho do svého týmu převzala později. Nebo spíš… já převzala tým, kde byl Pepa. Jeho dosavadní manažer mi o něm při odchodu řekl: „Toho klidně časem vyhoď. Nic nepřináší a jen čumí na net.“. Když jsem se zeptala, proč ho tedy nevyhodil on, řekl mi: „No já na to neměl koule a on práci vždycky tak nějak udělal“. Aha, jasný. Zaskočilo mě to. Místo práce s člověkem ho předal jako nepotřebnou věc. Bylo to nejen neprofesionální, ale i lidsky nepřijatelné. Tak jsem si s Pepou dala schůzku. Poté více pravidelných schůzek. Dala jsem mu zpětnou vazbu, jak ho tým vnímá, co se o něm říká. Zeptala jsem se ho, co si o tom myslí. Byl překvapený. Zklamaný. Prý mu nikdy nikdo nic neřekl. Projekty šly mimo něj. Tak rezignoval. Dělal jen to nejnutnější. Občas si pustil film na internetu. Protože proč ne… A čí to byla chyba? Že ztratil motivaci? Že neměl motor, ani příležitost? A tak jsem mu jednoho dne řekla: „Tak Pepo… co kdybychom všem těm, co si ztěžují ukázali, že na to máš? Co kdybys dostal projekt? Co kdybys dostal šanci se cítit, že jsi důležitý v týmu…, zvládneš to?“ Usmál se a viděla jsem jiskřičku v očích! Naději… Někdy stačí jen jedna věta, jedna šance, jedno věřím ti. A tak Pepa dostal projekt. Dostal parťáka, se kterým mu to ladilo. Dostal zodpovědnost za náročného klienta. Co se tu stalo? Pepa dostal důvěru a k tomu byl pozitivně motivován k výkonu. A výsledek? Fungoval. Pepa rostl. Toto je moje reálná zkušenost. Bývalý manažer s ním nepracoval. Neviděl jeho potenciál. Nechal ho zpasivnit. A ještě to hodil na něj. Uff…Přinesla jsem zkušenost s tím, že když máte člověka v týmu, který odvádí svou práci, ale nemá šťávu, je to možná tím, že potřebuje změnu. Jiný přístup. Dodat mu odvahu, dát mu zodpovědnost. Pocit důležitosti. Důvěru.
Co je mediace a proč může být právě pro vás lepší než soud
Konflikty jsou běžnou součástí života, v rodině, práci, sousedství nebo při dělení majetku. Ne vždy ale musí skončit vyhroceným soudním řízením. Existuje efektivnější a často mnohem příjemnější cesta. Tou je mediace. Mediace je strukturovaný, ale neformální proces, ve kterém dvě (nebo více) stran hledají řešení sporu za podpory nezávislé třetí osoby, mediátora. Jeho úkolem není rozhodnout, kdo má pravdu, ale vést dialog tak, aby se strany slyšely, pochopily a dokázaly spolu dojít k dohodě. A co je důležité, dohoda nevzniká „shora“. Není vám vnucená. Vytváříte ji sami, společně. Mediátor je průvodce, nikoliv soudce. Proč mediace funguje Velká část konfliktů pramení z nedorozumění, rozdílného vnímání situace nebo špatně nastavené komunikace. A právě tady má mediace obrovskou sílu. Vytváří bezpečný prostor, kde může zaznít, co běžně nezazní, a zároveň nabízí strukturu, která vede ke konkrétním výsledkům. Není to jen o mluvení, ale o skutečném posunu v komunikaci, o hledání možností, které jsou přijatelné pro všechny zúčastněné. Kdo je mediátor a co dělá Mediátor je odborník vyškolený v technikách naslouchání, vedení rozhovoru a vyjednávání. V mediaci drží strukturu procesu, hlídá prostor a tempo. Co ale netvoří on, je výsledek. Dohodu skládají účastníci sami, podle toho, co opravdu potřebují a chtějí. Dobrý mediátor je neutrální, nestranný a diskrétní. Nepřikloní se na žádnou stranu a informace z mediačního jednání zůstávají důvěrné. Jak mediace probíhá? Zpravidla se jedná o jedno nebo více setkání, která mohou trvat dvě až tři hodiny. Celý proces má několik základních fází: Každé mediační jednání je jiné, někdy se podaří dohodu uzavřít během jednoho sezení, jindy je potřeba více času. Kdy se mediace hodí? Mediace je výborná tam, kde mají lidé zájem najít řešení, ale nejsou schopni se domluvit sami. Typicky jde o tyto situace: Ale často se nejedná jen o „klasický“ konflikt, mediace pomáhá i tam, kde je komunikace zablokovaná nebo se strany už nejsou schopné poslouchat. Techniky mediace Aby byl proces úspěšný, neobejde se mediátor bez využívání mediačních technik. Mezi ty patří aktivní naslouchání, pokládání otevřených otázek, vyjednání a další. Mediátor by měl být schopen zvolit správnou techniku v návaznosti na průběh a vývoj mediace. Techniky mediace se mohou lišit podle toho, jaký druh mediace mediátor praktikuje. V ČR je nejběžnější facilitativní mediace, dále existuje transformativní a evaluativní mediace. Výhody mediace oproti soudu Co když vás k mediátorovi pošle soud? V České republice může soudce v některých případech „nařídit“ první informační setkání se zapsaným mediátorem. Nejedná se o povinnou mediaci, ale o úvodní schůzku, kde se dozvíte, co mediace obnáší a zda by ve vašem případě mohla fungovat. Rozhodnutí, zda do mediace opravdu vstoupíte, je pak zcela na vás. Závěrem Mediace není jen metoda. Je to přístup, který staví na respektu, důvěře a ochotě hledat řešení. Ne každý konflikt musí skončit soudním sporem. Někdy stačí jinak mluvit, a hlavně jinak naslouchat.Pokud si nejste jistí, jestli je mediace to pravé pro vás, ozvěte se. Ráda vám pomůžu zjistit, jaký způsob řešení bude ve vaší situaci nejvhodnější.
Když tým vnímá nespravedlnost a ztrácí důvěru
Vedoucí týmu v organizaci dlouhodobě toleroval jednoho kolegu, který nedodržoval pracovní dobu a běžná pravidla. Přestože podával dobrý výkon, tým si začal stěžovat (ne přímo, ale formou ironie, zpětné vazby mezi řádky, pasivity a formou “drbů”).